.

Duševní zvratky no. 404

15. srpna 2017 v 2:15 | Nika Caesaris |  Úvahy
Začátek článku jsem v tuhle chvíli smazala už tolikrát, že skoro zapomínám, co jsem do něj chtěla napsat. Hlava je přeplněná a tělem putuje zvláštní potřeba. Nemůžu se ubránit nutkání vyzvracet smutek, zklamání a všechny ostatní odpadky, co se nahromadily. Cítím se jako kočka, která si potřebuje obrousit přerostlé drápy, které už je příliš bolestivé zatahovat a zatažené je udržet. Ta bolest je tupá a otravná. Celé útroby jsou tak tupé a otravné, že je to skoro k nevydržení. Chci to ze sebe dostat. Vysypat z hlavy všechen popel, co mě dusí. Je tam narváno tolik popela, že se tam nedostane ani trocha vzduchu.

Nemůžu se rozhodnout, jestli je to před chvílí, nebo už tak dávno, co tam místo popela žhnul plamen. Hrál všemi barvami. Byl červený, sytě oranzový, najednou žlutý jako Slunce. Občas potemněl, ale vždyck se zase rozhořel. Nezůstávalo po něm nic. A hořel sám. Hořel z energie. A energii produkoval. Bylo to perpetum mobile, co drželo naživu duši. A když před lety začal plamen uhasínat, bála jsem se. Ale doufala jsem. Věřila jsem, že se zase rozhoří. Věděla jsem, že musí. Co bych si bez něj přece počala? Bylo to všechno, co jsem měla. Čím jiným jsem se mohla pochlubit? Co jiného by na mně mohli lidé oceňovat? Jen s plody toho plamene jsem mohla být někým. Ale pak mi začala být zima. Kola se přestala točit. Všechno se zaseklo. A místo plamene začal foukat zvláštní vítr. Ovládl mě, posedl. Zatížil. A především oslepil. Otupil moje smysly. A co hůř, za ty roky navál spoustu popela. Nalokala jsem se zvláštní prázdnoty. Necítím se svázaná. Jen prázdná. Otupená. Mám nohy, ale nevím, kterým směrem jít. Mám ruce, ale nevím, co dělat. Mám hlavu, ale žádné myšlenky.
Stojím na obrovské louce, úplně nahá, úplně sama. O pár desítek metrů dál proti mně sedí na koni černá postava, která má za sebou obrovskou falangu. Velí jí jako generál a přibližuje se. Chce po mně odpovědi, zatímco ani neznám otázky. Můžu se otočit a pokusit se o útěk, ale moc dobře vím, že mě brzy všichni dohoní. A pobodání do zad by bylo mnohem bolestivější.
Nedává to smysl. Ale přece jen...
Potřebovala jsem to ze sebe dostat.
Vyzvracet to.
Vykrvácet to.
Uvolnit místo dalšímu popelu. Zalapat po dechu. Znova.
Musíš to vydržet, protože to za tebe nikdo neudělá. Nejsi zbabělec. Nejsi ani slaboch. Jsi jen realista, i když to bolí. Snažíš se být tak optimistická. Často děláš věci, které nechceš. Víš, že nemají smysl. Víš, že tě nenasytí. Ale dokud je budeš dělat, budeš v bezpečí. Budeš hladovět, ale nebudeš roztrhána na kusy. A to za to stojí. Ale i když víš, že bys u toho měla mlčet, slova tě svrbí v krku. Ulev si. Jak je možné, že se nebojíš to udělat? Jak je možné, že jsi tak sobecká? Co když to zjistí? Co kdyby zjistili, že jsi hladová? Vždyť tě budou krmit jako husu válečky. Ucpou ti tím krk. Budou si myslet, že je to správně. Neznají nic lepšího. A ty se budeš muset tvářit spokojeně. Běda ti, kdyby ne!

Tohle jsem neudělala už hodně dlouho. A jsem na to pyšná, zatímco tenhle článek je...
Ale někam jsem to vyzvracet musela. Do kýblu by se to nevešlo.

Aktivity v tomto článku byly čistě imaginární. Překvapivě mě nikdo ve skutečnosti kopím do zad bodnout nechce. Doufám.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autoři obrázků použitých v designu:

SCRIBO ERGO SUM

Nika Caesaris 2005 - 2015