.

Když se zboří sny

20. června 2014 v 18:12 | Nika Caesaris |  Úvahy
Rok 2013, přesněji od května, pro mě byl tím nejlepším, co jsem kdy zažila. Byl to rok, kdy jsem se konečně dala psychicky dohromady. Vyléčila jsem se z atopie, odpustila staré křivdy a přiznala svoje chyby. Pořídila jsem si tu nejlepší kočičku na světě. Udělala maturitu i přes to, že mi učitelka mého hlavního předmětu dost házela klacky pod nohy. Dostala jsem se na dobrou vysokou školu a k tomu dvě další. Našla jsem si přítele, nové kamarády a rodiče na mě byli pyšní. Nastěhovala jsem se na kolej a naprosto se zamilovala do Prahy, která se mi stala větším domovem než rodná Jihlava. Bylo mi nádherně a já si moc dobře uvědomovala, že prožívám nejkrásnější časy svého života. Ale čím déle to trvalo, tím víc jsem se bála chvíle, kdy se vagónek horské dráhy dosáhne vrcholu a začne klesat. A o rok později se mi zdá, jako by byl už skoro úplně dole.



Nebudu lhát, zavinila jsem si to sama. Nikdy jsem neměla opouštět VŠCHT a věřit tomu, že nebude problém se tam dostat zpátky. Chtěla jsem ušetřit peníze, ale nakonec mě to dostalo na mnohem větší mizinu. Myslela jsem si, že se dostanu všude, kam budu chtít, že všechna rozhodnutí, která jsem udělala, byla sice riskantní, ale správná. Až pozdě mi došlo, že jsem si tím vším zabodávala kudlu do zad čím dál hlouběji. A dneska to tak nějak dosáhlo vrcholu.

Ležím v posteli, kterou si každou hodinu zasoplím v záchvalu pláče, neumytá, s rudýma očima a hlavou, ve které mi někdo mozek vyměnil za střepy. A koukám naproti na pavouky. Víte, že jejich kousnutí v kombinaci s alkoholem může být smrtelné? A co teprve s dalšími psychotropními látkami... Chtěla jsem být soudní patolog, o tomhle něco málo vím. Ve chvílích největšího zoufalství jsem vyndala svoji ascanthoscurrii z terária, poprvé bez rukavice, protože jinak jsem se na ni nikdy neodvážila sáhnout. Je to nejjedovatější a nejragresivnější pavouk, kterého mám momentálně v držení. Měla jsem ji na ruce, kupodivu nic nedělala. Jen tak stála na dlani. Říkala jsem si, že vyděsit ji a nechat se kousnout by bylo to nejjednodušší. Bylo by to rychlé a elegantní. A hlavně nezvratné. Pak jsem ji zase uložila zpátky do terária.

Udělala jsem spoustu chyb. Podala jsem přihlášku jenom na dvě školy, na které je obě nával. Doufala jsem, že bych TSP mohla napsat poměrně dobře. Ale při samotném testu jsem udělala obrovskou chybu. Nehlídala jsem si čas a vůbec nevyplnila jednu ze tří úloh. A když jsem viděla, že na druhý obor se hlásí velikánské množství lidí, z nichž vezmou jen zlomek, ztratila jsem naději už úplně. Původně to neměl být problém, protože mě měli vzít zpátky na VŠCHT. I přes veškeré sliby a domluvy ale posunuli oproti loňskému roku hranici průměru, do kterého berou uchazeče. A přijímací zkoušky tahle škola nemá. A tak jsem se včera vystěhovala z koleje s tím, že jsem dala sbohem všemu, co jsem si do budoucna vysnila. Najednou jsem neměla nic.

Od rodičů slyším jen pár věcí: ,,Co s tebou? Jsi k ničemu! Neumíš nic! Nemáš žádné zaměření! Neseženeš pořádnou práci! Celý zbytek života budeš dřít jako vůl za mizerný peníze." Můj o deset let starší bratr má manželku, syna, přesto pořád rodičům v podstatě visí na krku. Slyším, jak na to nadávají, jak bědují, že si ho takhle naučili a že je to špatně. Naučila jsem si říkat, že radši umřu, než bych dopadla stejně. Vlastně jsem si to slíbila. Sestra sice taky bydlela i s manželem doteď se mnou a s rodiči pod jednou střechou (jen v podkroví), ale dokázala se i přes spoustu půjček a hypotéku podstavit na vlastní nohy. Příští týden se stěhují do nového baráčku. Původně jsem měla jít do podkroví místo ní. Ale to se nestane.

Moji oba sourozenci jsou jen vyučení. Táta jim oběma dokázal sehnat práci. Sestra se chytila, bratr odmítl. Bratra rodiče živí do dneška, sestře pomáhali dlouhá léta. Na mě byly z neznámého důvodu vždycky kladeny vyšší nároky. Jsem mnohem mladší než oni, rodiče si uvědomili, že si je moc drželi v bavlnce, takže já, ač jsem se ve vzdělání dostala nejdál, jsem teď největší obtíž. Chtěla jsem napsat dopis na rozloučenou. Bez výčitek. Jen s důvodem. Věděla bych, co tam napsat. A nikdo mi nenamluví, že by to byla až taková chyba. Jsem přece dospělá. Mám právo se svým životem nějak naložit. Máma si pořád stěžuje na nedostatek peněz. Už dva roky na rodičích vlastně parazituju. Ale mají pravdu v tom, že bych nedokázala nic jiného. Nechat se kousnout by bylo vážně nejjednodušší.

Psala jsem to kamarádce. Chtěla jsem umřít. Hrozně moc jsem chtěla umřít. A chci to do teď. Nevidím před sebou nic hezkého. Možná si říkáte, že to můžu zkusit za rok znova. Ale nemůžu. Nechci. Nechci to dál poslouchat, moje hrdost mi to nedovoluje.

Myslím, že vím, co udělám. Sbalím si nejdůležitějších pět švestek a odjedu. Asi do Brna. Je tam o moc levnější nájem a práce se tam snad taky najde. Asi prodám i svoje pavouky a foťák, co jsem si nedávno pořídila. Zbavím se přebytečného oblečení. A co nejdřív se pokusím rodičům zaplatit to, co dali do mého půlroku na VŠ. Když nemůžu žít, zkusím aspoň přežívat. Zkusit se má všechno.

Dost často slýchávám, že jsem nevyspělá, že se neumím postarat sama o sebe. Možná za to může můj vzhled, vypadám prý na patnáct. Nebo moje infantilní chování, ráda totiž blbnu. Vždycky mě taková věc urazí, i když spíš rozesmutní a zklame, protože mi připadá, že jsem v minulosti musela překonat dost překážek na to, abych dospěla. V jistém ohledu jsem byla rozmlazlená a opečovávaná. A ještě před rokem jsem si neuměla představit, že bych se osamostatnila. Dneska už si to představit umím. Nechci dál žít tímhle způsobem. Když mi dneska máma řekla do očí: ,,Jsi k ničemu," bodlo mě to. Asi to znova obrečím, už se mi zase kutálí slzy. Ta slova byla poslední kapkou. Musím odtud zmizet a začít se živit naprosto sama. Jiná možnost není.
 


Komentáře

1 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 20. června 2014 v 19:10 | Reagovat

Život dá člověku občas pořádnou ránu přes držku. Je mi líto, že tvoji rodiče jsou evidentně natolik zabednění (neuraž se, ale vyznělo to tak), že nejsou schopní tě podpořit, ale tak už to bejvá. Doufám, že se z toho dostaneš, možná, že tě to posune někam, kam by ses jinak nedostala - ostatně, i bez vš se člověk může uchytit a rozhodně nemusí dřít celej život za pár korun. Kdybys potřebovala nějak pomoct, tak se ozvi...

2 Miloš Miloš | Web | 20. června 2014 v 19:19 | Reagovat

Nic není tak hrozné, jak se to někdy zdá.
Je škoda, že jsi se s VŠCHT rozloučila, ale jsou i jiné školy a myslím, že některé mívají i druhé kolo přijímacích zkoušek. Hlavně si najít takovou, která tě bude bavit. Rodiče tě určitě podrží, aby měli alespoň jedno dítě s VŠ vzděláním.

3 Nezábudka Nezábudka | E-mail | Web | 20. června 2014 v 19:37 | Reagovat

Začiatok článku pôsobil tak optimisticky, ale potom... Začala si opisovať smútok. :(
Síce sa mi článok ťažko čítal kvôli môjmu problému zo zrakom :D (čierne pozadie robí svoje), ale nakoniec som sa ním prehrýzla.
Podobné obdobie som zažila aj ja. Ale prešlo to. Musíš vyčkať, šťastie príde, len sa nevzdávaj! :)

4 Terka Terka | E-mail | Web | 20. června 2014 v 20:02 | Reagovat

Vlastně mi přijde, že jsme si docela podobné, abych pravdu řekla. Alespoň částečně. Odmaturovala jsem letos a chtěla jsem jít na vysokou, hodně jsem si oblíbila Brno a přála jsem si tam studovat. To mi asi nevyjde. Minimálně letos ne. Mrzí mě, že jsem si podala přihlášky jen na jednu školu, mělo mi dojít, že tak nebudu mít šanci. Třeba za rok,.. třeba mi to vyjde teď v druhém kole, co jsem si podala přihlášku do Opavy. Historie by mě bavila :-) pravdou je, že vlastně nevím, co chci dělat - ale jedno vím jistě, moc bych si přála jít pryč z tohoto města nebo přinejmenším z tohoto bytu, vážně bych potřebovala změnit prostředí, alespoň na chvilku, ale nemám práci, brigádu a nechci utrácet peníze, co jsem dostala za maturitu (šetřím si na lepší notebook) a nechci pořád otravovat rodiče, aby mi dali peníze. Beztak už mě mají plné zuby a já se musím přiznat, že já jich taky,..

5 Siwa Siwa | Web | 20. června 2014 v 20:54 | Reagovat

Upřímně netuším, co napsat, ale cítím, že bych něco napsat měla, když už jsem si přečetla takový článek s takovým přiznáním. Nebudu asi psát, že vím, jak se cítíš, abych tě uklidnila, protože nevím, jak se musíš cítit. Rozhodně ale věřím, že to musí být těžké. Tvoje rodiče po tomhle článku nesnáším, a to jsem je ani neviděla, bratra se sestrou taky, že ti zjevně nijak nepomáhají. Zjevně jsi rozhodnutá. Souhlasím, že se svým životem by si měl člověk moct nakládat, jak chce, ale často se ukázalo, že "štěstí" a "smůla" jsou jen přechodná období a jednou se to zlepší. Ano, pak si člověk říká, jestli stojí za to přežívat až do té doby a já tvrdím, že ano. Taky se mi teď dařilo, a zatím ještě daří, a taky čekám, kdy se to zase obrátí, a momentálně věřím, že bych další období zkusila přetropět do dalšího.
Musím se přidat k názoru, že i bez vysoké se dá uživit. Záleží na odvětní. Nedávno jsem četla nějaký odborný článek, že spousta vysokoškoláků je "přeučená", umí toho až zbytečně moc, v jejich oboru by jim bohatě stačila střední. Dalo by se říct, že vysokoškoláci jsou se svými "nadvědomostmi" na tom hůř než člověk, který poznal, kdy je toho dostatek a má jít do práce. Věřím, že si své místo najdeš. Možná to bude těžké, ale určitě to zvládneš. Vždyť kolik jsi toho dokázala minulý rok! Jsi silná a schopná, jen jsi nejspíš udělala pár omylů. Ale člověk se má poučit. Bude to lepší. Budu podvědomě držet palce a doufat, že si najdeš bydlení, pokud se opravdu rozhodneš odejít (chápu, jak musí být těžké žít s rodiči, kteří tě u sebe de facto nechtějí) a že si najdeš práci. I kdyby to ze začátku bylo něco horšího, člověk si vydělá. Může si pak dovolit víc a má větší jistotu. A pak můžeš postupovat. Pomalu, po schůdcích, ale s jistotou. To je lepší než vystřelit vysoko vzhůru (a pak stejně rychle klesnout, protože není žádná opora).
Sice ti nepíši komentáře, ale nějakou dobu jsem tvůj blog sledovala a upřímně si přeju, abys získala sílu. :-)

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. června 2014 v 22:21 | Reagovat

Děsivé. Ale nenech se nikym odradit. Ani vlastníma rodičema...

7 Taychi Taychi | E-mail | Web | 20. června 2014 v 23:43 | Reagovat

Neumím moc utěšovat, ale kdybys přece jen přijela do Brna, tak možná vím o práci. Moje máma pracuje v prodejně a třeba právě v této obchodní síti by mohli někoho dalšího potřebovat. :-)
http://www.enapo.cz/o-nas/kariera
můžeš se jim zkusit ozvat, jestli nehledají někoho do Brna. Ráda bych pomohla i s bydlením, ale bohužel o ničem nevím. Drž se.

8 Bels Bels | E-mail | Web | 23. června 2014 v 13:34 | Reagovat

Hrozně mě to mrzí, když ten článek čtu. Tak trochu se vciťuji a přesto vím, že to nezvládnu v celém rozsahu. Jenom to čtu a hrozně bych ti chtěla pomoct, jen nevím, jak bych zrovna já vůbec mohla.

Jenom pevně věřím, že to zvládneš, ačkoliv se tvůj život radikálně změní. Nechala jsi pavouka zase v terárku, a tak myslím, že máš tu vůli tohle všechno přežít a časem začít žít a užívat si. Nech pavouka tam, kde je. Jsi silná osobnost, když jsme se tenkrát viděly, přišla jsi mi šíleně inspirativní. Byla jsem fakt ráda, že jsem poznala někoho takového, jako jsi ty :)

Nesmíš se ovlivnit přístupem svých rodičů. Jsou očividně zklamáni tvými staršími sourozenci a tak, ač je to nespravedlivý, jsou přesvědčení o tom, že jsi stejná, jako oni. Sama víš, že nejsi. Obrň se a kašli na jejich názor. Časem se postavíš na vlastní nohy a ukážeš jim, že neměli pravdu.

Hodně štěstí. Pokud je kolem tebe temno, neměj strach. Vyjde slunce a pokud ne, rozsvítí se aspoň pouliční lampa. Tohle je prostě fakt, kterej říkám neustále, i sama sobě, když je mi strašně. Pomáhá to. Trochu.  

A pokud budeš v Brně a chtěla bys třeba někdy něco někde... někam zajít, nebo cokoliv. Jsem pro :)

9 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 25. června 2014 v 19:52 | Reagovat

Škoda, že hned na začátku té radosti minulý květen jsi pravděpodobně myslela na to, že se to jednou otočí. Když tomu bude člověk věřit, je dost velká pravděpodobnost, že se tak opravdu stane... Dost, jsem poslední člověk, který by měl někomu dávat rady jak a pozitivní myšlení.

Co znám z vyprávění kamarádů a známých, je-li dětí více, vždycky je tam to jedno, do nějž rodiče budou vkládat (někdy i své vlastní) ambice. Máma je ze tří sester a schytala tu roli té, do níž se vkládala ta naděje. Dopadlo to tak, že psychicky onemocněla.
nevím, kdo o tobě tvrdí, že nejsi schopná se o sebe postarat, ale co tě znám, tak jsi mnohem schopnější, než někteří, jimž táhne na třicítku. Máš svojí hrdost, což je dobře, na druhou stranu někdy není na škodu jí trochu potlačit. Ale nechci ti kecat do života, dle tvého článku už to dělá dost lidí a já k tomu právo fakt nemám. Každopádně nic nevzdávej, věř že máš před sebou stovky okamžiků, při nichž si budeš říkat, že žít je skvělé a zkracovat si jej dobrovolně je padlé na hlavu. A každý pád tě jen posílí. Dno je tu přece od toho, aby se od něj dalo odrazit. :)

[5]: Dnes už vysoká škola dávno neznamená, že je to otevřená cesta k pracovním místům. Občas se dívám na nabídky práce a dá se z toho jasně vykoukat, že je sice hezký, že má člověk vejšku, ale ještě by to chtělo dva roky praxe v oboru....

10 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 28. června 2014 v 0:30 | Reagovat

Olomouc se jeví jako lepší varianta... :-D

11 Moi Keiniku Sangová Moi Keiniku Sangová | Web | 29. června 2014 v 12:13 | Reagovat

Občas mám stejnej pocit, že naše jenom vyžírám, ale stejně nejsem schopná zvednout svůj línej zadek a jít se zeptat, jestli ještě pořád potřebujou v Lidlu tu prodavačku. Upřímně se za to nesnáším, tak jsem si řekla, že budu aspoň dělat, co je v mých silách, na té vejšce. Doufám, že se z toho brzo vylížeš, protože tě nerada vidím takhle. Popravdě, často si říkám, proč nejsem "víc jako Nika". Jsem si jistá, že to zvládneš. Nejde dělat jenom správná rozhodnutí, nikdo není dokonalej. A rodiče občas říkají věci, který tak ani nemyslej, o zoufalství z finanční situace by ti mí mohli napsat román. Rozhodně nejsi k ničemu jenom proto, že se ti jednou něco nepovedlo.

12 Ner Ner | 30. června 2014 v 14:36 | Reagovat

Normálně komentáře nepíšu, ale tentokrát udělám výjimku. Protože pro člověka, kterej si pořád dokola namlouvá, že o něco vyšší ambice, o něco vyšší IQ a přijetí na vejšku by mu zaručilo ten dokonalej život, je takovejhle článek docela facka. Takže za to dík.

Teď bych si na tvým místě dala pár tejdnů na to, abych se pořádně vybrečela. A až budu z nejhoršího venku, pak teprve bych se rozhodovala, co dál. Protože unáhlený rozhodnutí nikam nevedou, ale to už asi stejně víš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autoři obrázků použitých v designu:

SCRIBO ERGO SUM

Nika Caesaris 2005 - 2015