.

Červen 2012

Střípky z nedopsaných a smazaných článků - Část první

9. června 2012 v 11:58 | Nika Caesaris |  Střípky z nedopsaných a smazaných článků
Znáte ty krize, kdy máte strašnou chuť něco zveřejnit, ale jakási vyšší síla vám v tom brání? Buďto dojdou nápady někde v polovině článku, nebo svůj článek zpětně zhodnotíte jako takovou sr***u, že je prostě neuveřejnitelná. Případně něco jiného, ale tipla bych si, že tohle jsou dva nejčastější důvody, kdy se článek uveřejnění nedočká.
Mně se články postupně ukládají do rozepsaných, když mi náhodou spadne prohlížeč. Už se mi párkrát stalo, že mi spadl zrovna v dobu, kdy jsem článek skutečně měla v plánu zveřejnit, napsaných už X stovek znaků, dokonce jsem se blížila do finiše a najednou...

,,Ffffffúúúúúúúúú a můžu se tak akorát vykašlat na to, abych to psala znovu."

Takže jsem kapitulovala a honem rychle hledala, kde se nastavuje to automatické ukládání, přestože díky němu mám v rozepsaných bordel s milionem nedopsaných článků, které nemám ani v plánu nikdy dopsat, ale na druhou stranu jsem děsně líná je jít promazávat, protože každý z nich má něco do sebe.

Bohužel je jich tuze moc, abych je narvala do jednoho článku, a tak tu budou postupně vycházet střípky na pokračování.

A tady jsou:

Foto: Rokštejn

3. června 2012 v 17:25 | Nika Caesaris |  Fotografie
Byla, nebyla...
jedna nádherná slunečná sobota.
A mně se vážně nechtělo jen tak vysedávat doma.
Inu jakožto historiechtivé strašidlo jsem sedla do auta a vyrazila směr Přímělkov, kde se nachází tato nádherná zřícenina jménem Rokštejn.
Jen škoda, že tolik svítilo sluníčko, fotkám to moc nesvědčilo, ale úpravou jsem s nimi něco málo svedla.

Ach ty víkendy

2. června 2012 v 17:08 | Nika Caesaris |  Příhody strýčka Příhody
Výměna manželek se jakš takš povedla... Myslím. Jak jsem do televize řekla, dalo mi to opravdu hodně, včetně poznání, že před kamerami vážně nemám co dělat. Objektiv za zadkem ani před obličejem není pro stydlíny nic příjemného, ani když ho má v rukou tak sympatický člověk. Hodně lidí zajímá, jestli mi Míša opravdu tak moc vlila krev do žil. Ona ani tak ne, jako spíš ti lidé, co se mnou seděli v pátek v hospodě, hráli na kytary a zpívali. Ale o těch už se v televizi nemluví.

V pátek jsem místo sezení na zadku a pláče nad tím, že vypadám v televizi jako idiot, balila tašku a těšila se na víkend. Věděla jsem moc dobře, že se těšit opravdu můžu. Měla jsem ho totiž trávit s lidmi, bez kterých si teď už svůj život nedokážu představit.

Bylo kolem jedenácti večer a mně zazvonil telefon, signál, že kluci jsou s autem před hospodou a čekají na mě. Naposledy jsem učesala neposedné prameny vlasů, přehodila tašku přes rameno, vzala do rukou bagety na cestu, zavázala Steelky a šla k hospodě. Auto jsem viděla už z dálky. Scházela jsem z malého kopečka, když z hospody vyběhli rozchechtaní kluci a hned za nimi moje maminka. ,,Vy dobytci," křičela na ně s přátelským podtónem a mně to vykouzlilo široký úsměv na tváři. Není nic lepšího, než když si vaši nejlepší přátelé rozumí s rodiči.
Autoři obrázků použitých v designu:

SCRIBO ERGO SUM

Nika Caesaris 2005 - 2015