.

Masters of rock 2010

22. listopadu 2010 v 0:23 | Nika Caesaris |  Koncerty
Článek z 24. července 2010



Ale ne... tenhle článek bych chtěla věnovat mým zážitkům z posledních čtyř dnů. Myslím, že tento článek bude docela obsáhlý, jestli mě nepřejde chuť se tu se vším vypisovat. Ale jelikož tyhle čtyři dny byly pravděpodobně mým nejlepším zážitkem za prázdniny a obsahovaly hodinu, která byla nejspíš mým nejlepším zážitkem za celý můj dosavadní téměř-nudný život, asi bych neměla být skromná a svůj blog obohatit o snůšku slov, která mi pomůže po několika měsících živě zavzpomínat. Článek je prokládán videy, které jsem si vypůjčila na youtube.com, nejsou mnou nahrávaná.


V minulém článku jsem psala plná euforie, že se chystám na největší český metalový festival- Masters of rock. Světe, div se, ono to DOOPRAVDY VYŠLO a já tam BYLA! Ano, ano, ano! Naprosto nezkušená, plná očekávání a v neposlední řadě i trošku vystrašená jsem ve čtvrtek nasedla do auta ke kamarádce s tunou zavazadel a doufala, že následujících tři a půl dní přežiju ve zdraví a nakonec se vrátím bez úhony domů. Po cestě jsme poslouchali Korpiklaani a Freedom Call.

Hned po příjezdu do Vizovic se naskytl problém... Měla jsem se setkat s kámošem, který pro mě schraňoval lupen. Nebyli jsme schopní se domluvit, kde který z nás je. Nakonec jsme si dali sraz ve Vizovicích před Albertem. S Lenčou, mojí festivalovou družkou, jsme poklidně čekaly, kde se vynoří, mezitím si nás hned šel pohladit a pozvat na pití nějaký ruský metalista, který podle svých slov prostě nemohl odolat. Nakonec jsme se šťastně potkali a odešli do kempu.

Cesta do kempu byla taky svým způsobem dost zážitek. Vedra k padnutí, já s sebou tašku těžkou jako kráva (tu jsem si díkybohu nemusela nýst sama, takže díky moc), objemnou skládací karimatku a plato čtyř dvoulitrovek vody. Po cestě už bylo několik stánků, včetně jednoho, který se mi vryl do paměti na hodně dlouhou dobu. Stánek s medovinou. Vždy u něj stáli lidé, kteří lákali kolemjdoucí na medovinu. První den se jim podařilo nalákat i naši tříčlennou skupinu. Musím říct, že medovina mi nezachutnala. Smočila jsem v ní jazyk a odevzdala kelímek kamarádovi. Nejsem holt žádný pijavec, alkohol mi nechutná, až příliš mě to pálí v krku. Ale díky tomuto stánku jsem poznala, že jsme s Lenčou byly docela výjimečné. Na festival se prý dostavilo přes 20 000 lidí, kteří kolem stánku procházeli, ale nás si ti týpci pamatovali po celou dobu. Asi hlavně proto, že kamarád, který vypadá na 25, mu napovídal, že má 16 let, kdežto kamarádka, která vypadá na 14, byla označena za devatenáctiletou. Dorazili jsme zničení do tábora a s Lenčou jsme rozbalily stan. Trošku mě zklamalo prvních pár slov lidí z party, ke které jsme se přidaly.
  • ,,Kdes je sebral, ve školce?"
  • ,,Nějaký čtrnáctky,..."
  • ...a další podobné narážky na to, že jsme tam byly bez dozoru jedny z nejmladších
Podle prvních reakcí jsme zjišťovaly, že asi moc nezapadneme, ale pár lidí nás vzalo opravdu krásně. Bylo horko, a tak jsme se já, Lenča, kámoš a nově objevená velmi pohodová holčina Tereza vydali smočit se v řece, která tekla u kempu. Hodili jsme do vody i flašky, aby se zchladily. Kámoš si hlídal svoji vodku, Terka víno s kolou a já honila flašku čisté vody. Poprvé jsem také viděla, jak se chová člověk, co si předtím ochutnal něco zeleného pro lepší náladu. Byla s ním legrace, to jo, ale zapadnout jsem nepotřebovala :)

První den byl vlastně ve znamení chození v řece, válení se v kempu, popíjení Kozla ve třech a do areálu jsme se vydaly s Lenčou až před devátou.

Už před Tarjou jsme se s Leni začaly cpát šikovně dopředu. Když začal koncert Tarji, zazpívala jako úvodní písničku arii měsíce z Rusalky. Špatně jsem viděla, spíš jsem poslouchala. Bylo zvláštní poslouchat na Masters operu. Ale jelikož se sama učím operně zpívat a Tarja je můj hudební vzor, neměla jsem s tím moc problém. I když, ano... Byla to svým způsobem nuda. Čekala jsem od toho víc. Ne od Tarji, ale od playlistu. Ten byl pro mě zklamáním. Ale i tak jsem si koncert užila, její hlas prostě miluji.


Po Tarje následoval Mike Terrana, který udělal na letošním Masters of Rock rekord, a tak se zapsal do Guinessovy knihy jako jediný bubeník, který zvládl odehrát čtyři vystoupení za sebou, hrál přesně 3 hodiny a 41 minut. Po Tarje, se kterou odbubnoval její vystoupení, měl sólo, kde si bubnoval klasické hity. Nepočítala jsem s tím, že mě to bude bavit, ale nakonec jsem z jeho vystoupení byla fakt nadšená. Stála jsem už někde ve čtvrté nebo páté řadě, takže jsem si jeho vystoupení mohla krásně užít v kotli.


Po Terranovi jsem se dostala do druhé řady, což byl můj sen. Měli totiž vystoupit Sabaton, což je v současné době má nejoblíbenější kapela a z MoRu jsem se na ni těšila nejvíc. Jejich vystoupení pro mě bylo něčím úžasným, neopakovatelným, nádherným. Opět dokázali, že jsou nejen skvělí hudebníci, ale i skvělí lidé, že jsou tu pro fanoušky, že jim namyšlenost nic neříká. I když mi bylo zle z hladu, byla jsem vyprahlá žízní, vystoupení jsem si užila na maximum. Aby taky ne, u Sabatonů to jinak nejde, zvláště z druhé řady. Zahráli ty největší pecky, jen mi trošku chybělo 40:1, ale další písničky to vyladily. Zazněla i klasická "hopsačka" Primo Victoria, při které jsem si nejspíš zničila boty. :D Mimochodem, moc mě překvapila a potěšila jedna věc. Během vystoupení Joakim (zpěvák Sabaton) začal mluvit o tom, jak od nás pouliční prodavači inkasují strašný prachy za trička, který vypadají jako "hovno"... Pak došel do backstage a přinesl náruč triček, které rozházeli fanouškům... Já jsem triko sice neurvala, ale nebylo mi líto dát za tričko Sabaton tři stovky ve značkovém obchodě. Kapelu, která mi připravila nejlepší zážitek v životě, moc ráda podpořím.


Po Sabatonech se mi dostavila menší nevolnost způsobená hned několika faktory. Za prvé- 35°C ve stínu, který téměř nebyl k nalezení, za druhé jsem po celý den zapomínala jíst, za třetí jsem dokonce zapomínala i pít, což můj organismus moc dobře nepřijal. Ale pár hodin spánku mi trošku ulevilo a ráno jsem opět byla čilá.

Pátek byl oproti čtvrtku takový suchý. Nenadchl mě, nedá se říct, že by urazil, ale obešla bych se i bez něho. Docela dost jsem se těšila na Manowar, docela dost jsem od toho očekávala, ale tito američtí velikáni mě docela zklamali tím, jak moc se předváděli. Ano, hlášku ,,I will scream my balls off" si budu pamatovat asi ještě hodně dlouho, i to, jak nás učili Manowar zpívat Heavy metal. Eric se s tím nepáral, například se vyžíval v tom, že posílal do prdele všechny, kteří nemají rádi... něco... bylo toho víc. Ale nemějme mu to za zlé. Na konci vystoupení předvedli pořadatelé překrásný ohňostroj.


Třetí den byl opět ve znamení nesnesitelných veder, ale už se to dalo přežít. Na Škwor a Dogu jsme se schovávaly ve stínu pod tribunou, i tak to ale byl docela pěkný zážitek. Před pódiem lidi kropili vodou, protože jinak by to v tom parnu v žáru slunce málokdo ustál. Další moc pěkný zážitek z tohoto dne mám z vystoupení Gamma Ray, což je jedna z mých nejoblíbenějších skupin, poslouchám ji už docela dlouho oproti ostatním, dá se říct, že jsem u Gamma Ray skoro začínala s metalem, i když moje první kapely byly Rammstein a Lordi. Na Gamma Ray se mi líbí hlavně jejich skromnost. Na to, jak jsou dobří,... Ale to je jejich velké plus. Opět jsem si vyřvala hlasivky, které se mi v úterý trošku zregenerovaly po Sabatonech.


Čtvrtý den byl posledním. Nechtělo se nám věřit, že už to končí. Ochladilo se a horké letní slunečné počasí se změnilo na chladné povětrno s přeháňkami. Místo tílek a plavek většina vytahovala dlouhé rukávy a pláštěnky. Mně se tenhle den podlomilo zdraví a Lenče nervy, takže jsme možná přišly o to druhé nejlepší, co jsme mohly na MoRu vidět- Lordi. Strašně moc jsem se těšila, jenže blbá náhoda se sešla s ještě blbější náladou, a tak jsme MoR opustily předčasně. Mrzí mě to, ale co se dá dělat, pojedu na Lordi do Prahy v srpnu. Z neděle jsem viděla Callejon, Arakain, Lacrimosa, metalovou královnu Doro, kousek Unisonic a kousek Accept. I když všechno bylo moc fajn, největší dojem na mně zanechalo asi gothické duo Lacrimosa. Ale dojem v trošku jiném slova smyslu. Během jejich vystoupení jsem se nasmála tak, jak jsem se nenasmála za celé čtyři dny. Pokud jde o hudbu, učarovala mi. A to tak, že hodně, opravdu krása. Harmonie, melodie, mjsím říct, že ti dva umí dělat dobrou muziku. Taky mě potěšilo, že jsem konečně slyšela metal v němčině, protože se mi němčina svým způsobem líbí. Ale když jsem měla sledovat to vystoupení... SLEDOVAT...Musím to sem napsat. Zpěvák Lacrimosa je totiž fešný afektovaný uchyl. A kdyby jen to. Lenča ho odhadla asi takto: ,,Vypadá jako buzna, chová se jako buzna, má hlas jako buzna,... co když je to buzna?" Vystoupení Lacrimosa jsem viděla z tribuny. A nejen já s Lenčou jsme z toho byly na větvi. Za námi padaly hlášky jako například:
  • ,,Ty vole, já tě miluju! Kdy mají autogramiádu?"
  • ,,Myslela jsem, že jsem na Masters, ne na travesti show."
Pokud někdo ze čtenářů mého blogu má rád Lacrimosa duo, pak ho mějte rádi, ale mně ty pohyby rukama prostě přišly k smíchu. Ale jak jsem napsala už výše, jejich muzika se mi vryla do kůže a teď mi tu hraje Ich Bin Der Brennende Komet.


Po tomto komickém vystoupení na Ronnie James Dio Stage naběhla metalová královna Doro. Když jsem viděla, co na pódiu předvádí, těžko se mi chtělo uvěřit, že je to vážně ženská. Ale musím říct, že svoji muziku dělá fantasticky. A asi je to skvělý člověk, měla spoustu energie, kterou předávala do fanoušků. Cítila jsem to až na tribuně. :)


Zmínila bych se i ostatních kapelách, ale... prostě na mně tak silný dojem udělalo jen pár z nich. A myslím, že by to ani nikoho nebavilo.

No, nerozepsala jsem se, jak to chodilo, když jsme zrovna neřádily v davu před pódiem. Byly jsme s Lenčou pod stanem, takže jsme neměly až takový luxus, ale to bylo přesně to, co jsme chtěly. Brzy se ale ukázalo, že ten luxus by byl mnohem jednodušší, i když pod stanem byla na druhou stranu svoboda. Myslím, že na takovém festivalu se člověk něco přiučí do života, protože se musí postarat sám o sebe. Denně jsme nachodily několik kilometrů, abychom mohly nakoupit ve vizovickém Albertu něco k jídlu. Těm, kteří se chystají příští rok poprvé, bych poradila jednu věc- v žádném případě si s sebou netahejte žádné jídlo. Je to skoro zbytečné, protože se všechno dá nakoupit tam. Je to sice z kempu trošku dálka, ale dělají to tak všichni. Já osobně jsem s sebou měla spoustu jídla, které jsem jedla jen silou vůle, stejně jsem si spíš chodila kupovat čerstvé a studené. Celou dobu bylo totiž strašné horko, takže se to jídlo a pití ze stanu požívat nedalo.
Po tom, co jsme nakoupily, jsme se vždycky uchýlily někam do stínu, protože na sluníčku se být nedalo. Život nám znepříjemňovali jen mravenci.
Co se týče hygienických podmínek, tuhle stránku festivalu bych považovala za nejtemnější, ale co se dá dělat. Spousta lidí, co na MoR jezdí, považují za naivní si brát s sebou i kartáček na zuby. Jinak, co se týče záchodů, nikdy v životě jsem neviděla tolik Toi Toi na jednom místě. xD Díkybohu se v areálu nacházely vcelku čisté záchody, ale na ně se stála fronta jak na banány. Pak byly ještě jedny ve Vizovicích, ale bohužel je zavírali v pět, navíc to nebylo z kempu zrovna blízko. Ale všechno se dá přežít.

Musím říct, že tenhle festival byl to nejlepší, co mě za prázdniny potkalo. A kdybych měla říct, jestli jet nebo nejet, tak rozhodně JET! Protože taková atmosféra se dá zažít jen na Masters of rock. S kýmkoliv kdekoliv se můžete dát do řeči, lidi jsou přátelští. Vůbec to není tak, že by byli všichni naprosto ožralí 24 hodin denně, naopak. Většina tam moc dobře věděla, co dělá. Perfektní lidi, perfektní kapely, perfektní atmosféra, perfektní zábava.

Pokud se chce někdo podívat na fotky, prolistujte TUTO STRÁNKU, já sama foťák s sebou neměla, takže nemůžu poskytnout své vlastní úlovky.

Prozatím vše, možná budu reportíček doplňovat.

Ave já

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autoři obrázků použitých v designu:

SCRIBO ERGO SUM

Nika Caesaris 2005 - 2015